středa 18. března 2015

Dobrovolničení v Japonsku - úvod


Zdravím! ^__^

Už je to skoro sedm měsíců, co jsem se vydala do Japonska, abych tam za jídlo a přespání pracovala na farmách.

Do Japonska chci už několik let, ačkoliv důvody se postupem času z "chci do Japonska, i když nevím pořádně proč a kam" změnilo na konkrétnější plány. . Dlouhou dobu to pro mě bylo tak nereálné, že
jsem o tom ani nepřemýšlela. Jednou dostanu stipendium, možná, nebo si na to vydělám...jednou.

Na vánočním lolita srazu jsem se od Tsal dozvěděla o WWOOF - World Wide Opportunities on Organic Farms. Tahle organizace funguje po celém světě, ale v Japonsku je poněkud speciální, některé hostitelské rodiny mají místo farmy třeba penzion, případně může člověk skončit i jako poloviční au-pair (můj případ. Japonské děti jsou hlučné, ufňukané a absolutně nevychované. Ale o tom až později.)

***



Na stránce se zaregistrujete, zaplatíte členství na rok (cca 5500 jenů), a pak si můžete vybírat hostitelskou rodinu. Ta má na svém profilu vypsané všechny důležité údaje, včetně počtu pracovních hodin a činností, které bude dobrovolník vykonávat. Když si vyberete, spojíte se s rodinou, ona (pokud se jim budete zamlouvat) vám pošle přesnou adresu a způsob, jak se na farmu dostat z nejbližšího letiště. Pak už stačí jen vytisknout si přes stránku své údaje a můžete vyrazit.

"Ohýbat hřbet na poli, to musí být zvláštní láska k Japonsku." (Jeden z mých vyučujících.)

Je pravda, že WWOOFing rozhodně není pro každého. První dny mě příšerně bolela záda a musela jsem se vypořádat s různými malými nepříjemnostmi. A někdy většími, osminohými nepříjemnostmi. Nicméně pokud bych si měla vybrat, jela bych znovu. Rozhodně to neprobíhalo tak, že jsem celý den dřela na poli a pak večer padla polomrtvá do postele. Byla to úžasná zkušenost, možnost nahlédnout do běžného života Japonců a zkusit věci, které bych jako obyčejný turista mohla dělat jen těžko.

A teď konečně k věci.


26. srpna ráno jsem čekala na letišti, vystresovaná a unavená, protože jsem ještě na poslední chvíli dobalovala a přidávala věci. Čekalo mě přes 20 hodin letu s přestupem ve Frankfurtu a Ósace, pak cesta vlakem a přestupování kdesi na Hokkaidu, kde jsem navíc měla na nalezení vlaku jen šest minut.

 V Praze nastupovalo mnoho velmi hlučných Korejců, ale nikdo z nich naštěstí nepřestupoval do Ósaky. V druhém letadle jsem měla místo vedle milé staré Japonky. Přemýšlela jsem, jestli si bude chtít povídat, a ona se na mě skutečně asi po hodině obrátila.

"Umíš japonsky?"
"Ano, trochu."
"Tak prosím zatáhni to okénko" A šla spát.

Během cesty jsem shlédla Hobita v japonštině (pavouci jsou mimochodem nadabovaní skvěle) a konečně si přečetla Hunger games. A taky hodně koukala z okna, protože mraky z výšky jsou překrásné :3

V Ósace jsem si musela vyzvednout zavazadla a znovu je odbavit, a před tím projít letištní kontrolou, kde jsem se snažila vysvětlit, co že to v Japonsku budu vlastně dělat. Nakonec jsem to vzdala a řekla "tourism".

Měla jsem před sebou čtyři hodiny času, které jsem strávila prohlížením předražených letištních obchodů a nadšeným pokukováním po čemkoliv. Před automatem s pitím jsem stála nějakých pět minut a vybírala si. Letadlo z Ósaky na Hokkaidó bylo maličké, poloprázdné a v televizi pouštěli pokémony.

Moje první rodina mi poslala, jak se mám z letiště dopravit až k nim, včetně časů odjezdu. Měla jsem docela štěstí, protože ne každá rodina pro vás něco takového udělá. Když jsem konečně přestoupila na osobák, který jel celou cestu podél pobřeží. Většina stresu opadla a já začala usínat. V tu dobu byli ve vlaku hlavně školáci, kteří také usínali, takže jsem vlastně docela zapadla. Po dalších třech hodinách jsem konečně vystoupila v Rankoši, kde už na mě čekalo auto a za další hodinu jsem konečně byla v cíli. Kolik hodin jsem byla na cestě, jsem raději nepočítala.

Moje první večeře v Rankoši. Krabi, nakládané okurky
a zelené papriky s čímsi 


Bonusové engrish cedule