pátek 17. dubna 2015

Dobrovolničení v Japonsku - první dny

Krásný večer přeji,

po krátkém úvodu přináším první článek o WWOOFingu.

Moje první farma v Rankoši byla na překrásném místě - všude okolo lesy, hory, louky... a údajně i spousta medvědů.

Šlo o jednu z větších farem, takže přijímali několik dobrovolníků najednou. Se mnou přijel z nádraží mladík z Číny, který pracoval na farmách po celém Japonsku a fotil překrásné fotky noční oblohy.

Farma v noci

...a ve dne





O celou farmu se staral jen starý manželský pár - Hiroko a Takahaši. Upřímně jsem moc nechápala, jak by tu práci bez dobrovolníků zvládali.
Na stránkách bylo u jejich farmy přes dvacet pozitivních feedbacků - a dva negativní. Dva dny před mým odletem přibyl ještě třetí. Ve všech se psalo, že dobrovolníky vyhodili, protože nepracovali podle jejich představ, práce byla moc těžká a oni to nezvládali a podobně. Upřímně jsem se toho trochu bála. (Vlastně trochu hodně. S mým rozpočtem bych totiž mohla přespávat leda tak v lesích.)

První dny jsem se musela jevit jako člověk k práci naprosto nevhodný - udělaly se mi puchýře na rukou, viditelně jsem se spálila, prosekla si motyčkou koleno...  Do Japonska jsem letěla s vyvrknutým kotníkem, a věděla jsem, že ho musím šetřit. První dny jsem se opravdu bála, že se jim bude zdát moje práce nedostatečná a pošlou mě pryč. Paní Hiroko ale byla pokaždé strašně hodná a starostlivá. 

A jak vypadal běžný den?

Dobrovolníci měli vlastní "příbytky", které možná nepůsobí dvakrát hezky, ale spát se tam dalo. Přes den v nich bylo příšerné vedro a k ránu naopak opravdu velká zima. (Na Hokkaidu jsou velké rozdíly mezi denní a noční teplotou, což údajně velmi prospívá zelenině. Já se po třech dnech vzbudila s bolením v krku a nemohla jsem skoro mluvit.)


Snídaně byla v půl osmé, ale já se pravidelně budila kolem šesté. Jednak už bylo světlo, jednak jsem většinou zapadla do postele v deset večer. Hiroko a Takahaši byli už dávno vzhůru a pracovali.


Po snídani vždy jeden z dobrovolníků umyl nádobí, zatímco Hiroko se dívala na nějakou asadoru. Potom jsme se převlékali do vypůjčeného oblečení a pak vyráželi na pole. Práce na téhle farmě byla vyjma jednoho dne, který jsme strávily sklízením dýní, poměrně jednotvárná - se slečnou z Taiwanu jsme sbíraly cherry rajčata a když jsme naplnily dvě přepravky, čekalo nás plení chřestu.
Skleník s rajčaty

Nekonečné pole s chřestem



Dopolední práce trvala 3 a půl hodiny. Po obědě bylo zhruba půl hodinky volno - já si v tu dobu četla nebo kreslila, ostatní ji využívali na spaní. Odpoledne nás čekalo 2 a půl hodiny práce. 

Zbytek večera jsme trávili v části domu, která nám byla přidělena (dvě místnosti s tatami a vlastní koupelna). V tomhle čase jsem se většinou nasáčkovala k někomu na notebook nebo si povídala s ostatními dobrovolníky.
Občas jsme pomáhali s večeří, většinou jednoduché věci jako rozpouštění miso pasty nebo míchání zeleniny. Hiroko nebyla moc ráda, když se jí tam někdo pletl.

Po večeři jsme nějaký čas trávili povídáním si japonsko-anglicko-čínsky. Pak jsme uklidili v kuchyni a zhruba do jedenácti zůstávali v místnosti s tatami. Já většinou odcházela spát dřív (slečna z Taiwanu chrápala, jako když pilou řeže, a já byla po první noci pevně rozhodnutá usnout dřív, než ona). U východu z hlavního domu na mě čekalo kolem deseti odporně velkých pavouků. Podobně velcí jsou i u nás, ale to nic neměnilo na tom, že jsem nebyla dvakrát šťastná. Zvlášť, když si vyrobili síť, která mi stála v cestě.







Často jsem se zastavila v polovině cesty a koukala na hvězdy, nicméně v noci byla taková zima, že mi to moc dlouho nevydrželo.

Příbytek dobrovolníků ale stál několik metrů od hlavního domu, a tam naštěstí žádní pavouci nebyli.



~~~
Nějaké fotky navíc
~~~



Pole s pohankou






Slečna z Taiwanu si moc ráda fotila selfie (dokonce měla i tu příšernou tyč)







Jídlo

Vzhledem k tomu, že na poli nebylo nic moc k focení, nejvíc jsem fotila jídlo.



Miso polévka, donburi a fazole

Cukety, zelené papriky, zelená dýně 
Snídaně

Cosi s cuketami, miso polévka a nakládané okurky 
Tempura


Zelenina s mořskými řasami

Takojaki 

Oden
asi to nejhnusnější, co jsem v Japonsku jedla

Nevím, jak se to jmenuje, ale chutnalo to jako gulášovka

Salát z listů daikonu

Karbanátky zalité omáčkou s cuketami

Suši a inarizuši

A to je pro dnešek vše~