neděle 19. července 2015

2. rok na japanologii


Sice jsem nic nepsala po prvním roce japanologie, už je půlka července a měla bych dokončit články o WWOOFu, ale nejdřív přijdou mé dojmy z minulého školního roku.


Meido od Učidy Hjakkena
Po návratu z Japonska jsem se už tolik nebála mluvit o hodinách. Všeobecně jsem se začala mnohem víc snažit, protože moje výsledky nebyly takové, jaké bych si přála. Čtení v tramvaji jsem vyměnila za procvičování znaků a večery s knihou za večery s psaním příspěvků v japonštině na LANG-8. Měla jsem zapsaných také méně předmětů, jednak proto, že z volitelných japanologických předmětů mi chybělo jen umění, které neotevřeli. Nakonec jsem si tedy zapsala jen Čtení literárních textů s Tomášem Jurkovičem. Začali jsme s jednoduchými eseji od Murakamiho, nicméně pro druháky na začátku příliš jednoduché nebyli. Přípravou kraťoučkého textu tak, abych ho na hodině mohla vůbec přečíst a jakž takž přeložit, mi obvykle zabralo minimálně dvě hodiny. Když už jsem si říkala, že to docela jde, přišel letní semestr a s ním povídky od Kawabaty a Učidy Hjakkena. Poprvé jsem si zkusila překládat z japonštiny do češtiny, nejprve část Durarara novely, poté povídku Juki od Hjakkena. Snad se mi jednou podaří přeložit do češtiny celou knihu.






V říjnu jsem také začala pracovat jako kočičí chůva. (Ano, taková práce opravdu existuje.) Oficiálně jsem mě sice vzali už v červenci, ale v podstatě jsem stihla přes prázdniny pohlídat dvě kočky a pak odletěla do Japonska.
Až od října jsem poznala, co práce takové catsitterky. Sice to má své mouchy (třeba na Festival fantazie se asi nikdy nepodívám, protože je to v hlavní sezóně), ale jinak je to dream job. Jen si představte, že dostáváte zaplaceno za to, že hladíte kočky. (=^-ω-^=)








V letním semestru jsem musela skončit s korejštinou. Na první tři hodiny jsem se kvůli práci nedostala, a usoudila, že už to nestačím dohnat. V japonštině jsme se v té době dostali ke gramatice, kterou jsem neznala, moje angličtina byla na příšerné úrovni. Věděla jsem, že další jazyk navíc momentálně nezvládnu. Sice jsem za zimní zkoušku nedostala ani kredit, protože nemám splněnou i tu letní, ale ani to pro mě nebylo dostatečnou motivací. A co si budeme povídat, korejsky se nikdy nedomluvím tak, aby mi to k něčemu bylo. Bylo zajímavé poznat gramatický systém jiného jazyka z Asie a v korejském obchodě si teď přečtu, co mají napsáno ve složení. To je ale asi vše, k čemu mi tři semestry korejštiny byly.
Znovu se otevřel předmět Japonský film, Původně předmět na dva semestry, ze kterého se v průběhu let stal jednosemestrální. Třikrát se mi tím prodloužil seznam filmů ke shlédnutí (tituly jako Koala kačó nebo Godzilla vs. obří můra  si nemůžu nechat ujít).

Konečně jsem si koupila elektronický slovník a jsem z něj unešená. Sice se doteď učím, jak s ním pracovat, ale je skvělý i s tím málem, co umím. Úžasná věc. I když některá videa asi vynechám. Což nic nemění na tom, že se s denši džišo cítím tak nějak víc jako japanolog :D.






Jedna z nejhorších obálek, co jsem kdy viděla
Od února jsem se zúčastnila fantasy a sci-fi literárního workshopu Míly Lince. Zjistila jsem, co všechno dělám na psaní špatně a konečně dostala feedback od někoho, kdo se nebojí říct cokoliv a vidí i věci, kterých si jiní lidé nevšímají. Kromě práce na povídce, kterou jsme na workshop přinesli, jsme každý měsíc dostali nějaký zajímavý úkol. Nicméně jsem zjistila, že se psaní nevěnuji dost na to, abych dělala nějaké velké pokroky.
V únoru se také zformoval pražský čtenářský klub, do kterého jsem s nadšením začala chodit. Od té doby se uskutečnila sice jen dvě setkání, ale je stále aktivní. Konečně jsem si přečetla 451 stupňů fahrenheita. A pak také Chlapce v pruhovaném pyžamu. (I když ta mohla klidně mé pozornosti uniknout.) Protože mi připadalo, že mám málo času na čtení, vyměnila jsem znaky v tramvaji za knihy. A teď jsem se znaky pozadu. A vzhedem k tomu, že jsem minulý čtvrtek opustila knihovnu s deseti knihami v náručí, to jen tak nedoženu. Alespoň je polovina z toho od japonských autorů.






Postupně jsem přestala nosit lolitu do školy. Jednak jsem neměla dost času, jednak kočky čas od času něco roztrhnou drápkem, takže do práce v lolitě nemůžu. V prosinci jsem si udělala čas na Předvánoční sraz v Praze, ale z toho jsem moc nadšená nebyla. Na jaře se obnovily pražské lolita srazy, které byly mnohem příjemnější. Plánuji velký closet cleaning. Ne proto, chci úplně skončit s lolitou, jen mám pocit, že mám příliš mnoho věcí a nemám čas na to, abych ji nosila denně. しょうがない。Na druhou stranu mám rozešité tmavozelené šaty a ve skříni mi leží látka na jednu sukni. A stále toužím po šatech od Mary magdalene. Pekelně drahé, míry přizpůsobené Japonkám a navíc neposílají mimo Japonsko. Kéž bych si zamilovala značku, která je k vstřícnější ke gaidžin lolitám...
Moc bych se chtěla naučit lépe šít. Ale na to snad budu mít někdy v budoucnu čas.