pondělí 28. září 2015

Konečně v Tokiu!

Zdravím z Tokia! (konečně). 

Ještě mi úplně nedošlo, že jsem v Japonsku. Jsem v tomhle ohledu trochu pomalejší...

Foťák zatím nemám, takže zatím se spokojte s fotkami ze starého mobilu (a s gify). Ale pěkně od začátku.

Balit jsem začala už v pondělí, abych všechno krásně stihla. 





Stihla jsem to, jen si nejsem jistá, jestli krásně. Musela jsem odebrat spoustu věcí, které jsem si chtěla vzít (rok je tak dlouhá doba). S tím, že tahle sukně nepojede do Tokia, se nicméně dá smířit lépe, než s věcmi, které se ani zabalit nedají, Ale to není veselé téma.
Váha ukazovala krásných 28,1 kila, takže jsem mohla vzít i med pro Katku. Letištní váha ovšem ukázala ošklivých 32,5. Nemám med a spoustu dalších věcí. (Promiň, Káťo). Ve Frankfurtu zase vážili příruční zavazadlo, které jsem přesáhla asi o 4 kila. Korejci kolem mě ale měli běžně i 10 kilo víc a mě nechali jít. Uf.



V noci před odletem jsem spala asi dvě hodiny a doufala, že alespoň usnu v letadle.
Čas v letadle ubíhá zvláštně, tak raději přeskočím rovnou na Taiwan. Let se dvěma přestupy (Frankfurt, Taipei) nebyl zrovna dobrý nápad, ale byl nejlevnější. Když vystoupíte z letadla po téměř 13 hodinách s vědomím, že to ještě není Japonsko, necítíte se zrovna nejlépe.


Taiwanské záchody myslí i na děti bez hlavy

Když jsme konečně dorazily na Naritu, měli tam na nás vyhlížet dobrovolníci v modrých tričkách. Japonců v modrých tričkách chodilo okolo spoustu, ale žádný nebyl dobrovolníkem z Gaigodai. Po 40 minutách jsme to vzdaly a vydaly se koupit si lístek na stanici, kde měli pro změnu čekat studenti, co s námi pojedou až na koleje. Pánové v modrých tričkách se nakonec ukázali, tak nás alespoň dovedli na nástupiště. 


Protože Gaigodai je na druhé straně Tokia, autobusu trvalo dvě hodiny, než jsme se dostali na místo, kde se přestupuje na vlak ke škole. Od té doby jsem svůj 30 kilový kufřík, kterému navíc někde na letišti utrhli držátko, táhla sama dvěma dalšími vlaky. (občas mi tedy pomohl jeden ikemen, ale nebyla jsem jediná, kdo potřeboval pomoct se zavazadly.)

V Tokiu je nějakých 24 stupňů, tak se mi dost vymstilo, že jsem vezla kabát a spodničku na sobě (ale do kufru už se mi to prostě nevešlo, ani s kouzelnými taškami z Ikei).


Můj pokoj na koleji je krásný, záchod nemá deset nepotřebných tlačítek navíc a postel je dostatečně měkká. Jen zatím nemám polštář ani peřinu. Ale vzhledem k tomu, jak je teplo, mi to zas tolik nevadí. Víc mi vadí ty japonské formuláře a fakt, že dvě rajčata mě stála 60 korun. Všichni Japonci jsou tak hubení, protože jídlo je tu příšerně drahé. (WWOOFing byl v tomhle o hodně lepší)


Zítra píšu vstupní test z japonštiny. Dnes jsem zjistila, že jsem zapomněla, jak se píše heja 部屋 a muro 室. Tak to bude veselé.

To je prozatím vše. ^_^