čtvrtek 10. září 2015

WWOOF - poslední dny s chřestem a farma v Bikuni



Zdravím vás!
S dalším článkem o WWOOFingu jsem si dala trochu na čas, ale konečně je tady ^_^.







Po šesti dnech na poli přišlo volno, kdy jsme dopoledne vyrazily se slečnou B. na kole k moři, kam jsme se sice nakonec nedostaly, ale okolí bylo moc hezké. Odpoledne nás pak pan T. vzal k malé svatyni v lese a do překrásného onsenu s výhledem na místní hory.

Onsen. Uvnitř se fotit nesmí

Pak mě čekaly další čtyři dny u chřestu a rajčat. Jednou pršelo, ale chřest okupoval i polovinu skleníků, takže jsme všichni mohli vesele plít dál. Poslední den jsme připravovaly suši a inarizuši. Paní H. mi navíc upekla dort a vytáhla lahev se sake. (Na stránkách tvrdili, že nebude příležitost k pití. Ne každý je tak striktní, jak tvrdí na profilu.) Večeři jsem si náležitě užila a i přes jazykové bariéry jsme si i dobře popovídali. Ještě jsem napsala mé rodině do sešitu poděkování a druhý den mě pan T. odvezl na autobus. 




Absolvovala jsem další stresující cestu, kdy jsem se musela ptát spolucestujích, jestli už náhodou nemám vystoupit. Při placení jsem peníze hodila do špatné přihrádky, takže se mi 500 jenů rozměnilo desetijeny. Pan řidič měl radost.


Rodina v Rankoši byla nejmilejší, nejochotnější a nejštědřejší ze těch tří, které jsem na Hokkaidu navštívila. Vyhledali mi přesné odjezdy vlaků a autobusů, a navrhli mi, abych si udělala cestou ke druhé rodině malý výlet k mysu Kamui. Cestou jsem jedenkrát přestupovala v malém městečku, kde jsem narazila na maskota, který držel... chřest. S pocitem, že chřest mě bude nadále pronásledovat po Japonsku, jsem projížděla podél pobřeží s překrásně modrým mořem. 



Mys Kamui je jedním z nejkrásnějších míst, co jsem v životě navštívila. 
Přirozeně jsem byla jediný nejaponský turista, ale nijak mi to nevadilo. Někteří Japonci se na mě usmívali, někteří mě pozdravili japonsky nebo anglicky. Velký kufr jsem poslala do Bikuni den předem, ale stále jsem měla "malý" příruční kufřík (vážil asi devět kilo), který bohužel nebylo na místě kde uschovat, takže jsem se po úzkých cestičkách na útesu táhla s kufrem.  


Zhruba po třech hodinách jsem nasedla na autobus do Bikuni. Tam jsem se asi hodinu procházela, dala si k obědu svůj první opravdový rámen a obdivovala místní architekturu.

Potom mě vyzvedla paní M. a zavezla mě na farmu. Moji druhou rodinu tvořil starý manželský pár. Po tom, co odešli do důchodu, si koupili pozemek, sami si postavili domek a naučili se farmařit. 


Spolu se mnou přijel T. z Hong Kongu. Japonsky uměl jen pár slov a v životě nebyl mimo město. Paní M. na nás proto mluvila výhradně anglicky. Také byl ze všeho patřičně nadšený, od zjištění, že fazole nevyrostou každý měsíc, po to, že slepice denně snáší jedno vajíčko. Celkově byl velmi milý a moc ho zajímala Česká republika (o které přirozeně slyšel prvně.) Také ráno v šest vyrážel sbírat vajíčka a já jsem mohla rozespala bloumat po kuchyni a pomáhat se snídaní.

Losos, miso polévka a nějaká zelenina

Farma v Bikuni byla mnohem ekologičtější než ta v Rankoši. Nepoužívali žádné pesticidy, recyklovali vodu, používali ekologicky šetrné prostředky. Paní si velmi zakládala na faktu, že její zelenina a ovoce jsou vypěstované naprosto bez hnojiv a pesticidů. Při snídani nám pak popisovala, jak je těžké vypěstovat hroznové víno bez té zlé a špatné chemie, a vytáhla balený toastový chleba ze 7-eleven. Ale hlavně, že ovoce bylo bio.

Můj pokoj
Konečně jsem se dočkala nádherného pokoje s tatami, ale záhy jsem poznala jeho nevýhody. Přes tenké papírové dveře bylo slyšet úplně všechno a já jsem tak musela jít spát, až si všichni lehnout a budila jsem se, když vstával první z rodiny.



Azuki a nějaké bílé fazole (v podstatě stejné, jako v Česku)
Během 6 dní v Bikuni dost pršelo, tak jsme spoustu času strávili uvnitř loupáním fazolí, balením vajíček a hovorem o všem možném. Když náhodou nepršelo, zalévali jsme ve sklenících, sklízeli různou zeleninu nebo sbírali houby. Společnost nám dělala Puru, pejsek s nevyčerpatelným množstvím energie.


Práce v Bikuni byla zhruba stejně náročná jako v Rankoši. Přes poledne nebylo žádné volno, takže jsme končili už kolem 4. hodiny. Po zbytek dne jsme měli volno, často jsme ale pomáhali dál s drobnými pracemi. Jedno odpoledne nás pan S. vzal do úžasného onsenu s výhledem na moře. Fotit se v onsenu nesmí, ale takhle to tam vypadalo.

Puru


V Bikuni jsem poměrně často chodila sbírat houby, ať už to bylo ve volnu nebo v rámci práce. Překvapilo mě, že jsou prakticky stejné jako v českých lesích. I les samotný vypadal stejně, až na podivný druh bambusu, který všude rostl. Člověk se tak lesem spíš prodíral, než aby se procházel. 

Japonské houby
Po pěti dnech kluk z Hong-Kongu odjel. Mě čekal ještě poslední den, kdy jsem měla jet pomáhat na farmářské trhy. Den předtím jsme strávili přípravou zeleniny, večer jsem pak dostala seznam a ceny, abych se je do rána naučila. 

Příprava na farmářské trhy

Ráno jsem vstávala v pět, abych ještě paní M. pomohla sklidit čerstvé edamame. Pak jsme vyrazily autem do Otaru, překrásného městečka, které jsem si bohužel stihla prohlédnout jen z auta. 
Prodávat Japoncům zeleninu byla asi jedna z nejtěžších věcí, co jsem v Japonsku absolvovala. Během vteřiny se u našeho stánku tlačily desítky Japonek, já musela vážit, sčítat a říct cenu v japonštině, a to všechno co nejrychleji. Doteď mám podezření, že jsem navážila několikrát špatně brambory a připravila paní M. o pár stovek jenů...

Trh skončil po dvou hodinách, mě to ale připadalo jako celý den. Než jsme se vrátili na farmu, už zapadalo slunce. 

Sašimi

K poslední večeři jsem udělala bramboráky a pomáhala připravovat sašimi. Konečně jsem si trochu promluvila japonsky, dozvěděla se spoustu nových věcí a ochutnala nějaké japonské pivo. Druhý den časně ráno jsem vyrazila ke své třetí rodině.



A na závěr roztomilý kanál s vydrami z Otaru.