sobota 31. října 2015

Konečně Halloween


...respektive konečně bude po Halloweenu. Japonsko mě naučilo nemít ráda Halloween. Snad nebude šílenství kolem Vánoc horší.


Varování: Tohle je asi první příspěvek, kde je víc slov než fotek. Pokračujte na vlastní nebezpečí.

Už jsem měsíc v Japonsku a pomalu mi začíná scházet chleba a brambory a podobné věci.
 (Samozřejmě se tu dá koupit chleba i brambory. Ale jsou jaksi jiné.)


Mám deset lekcí japonštiny týdně (jedna lekce - 90 minut). Kromě povinné japonštiny, která je každý den a kde se probírá od každého něco, jsou volitelné předměty znaků, náslechu, čtení a podobně. Na znacích jsem spolu s lidmi, co jsou v japonštině o úroveň až dvě výš. Učíme se okolo 50 znaků týdně a i když skoro všechny pasivně znám, příprava na hodinu mi zabírá nejvíce času ze všeho. Naopak třeba náslech mi nedává absolutně nic a výuka probíhá stylem "teď napište přesně ty věty, co jste slyšeli/ doplňte do článku přesná slovíčka."
Mimo japonštiny jsem si vybrala dvě přednášky- Japonskou mytologii tajemnou přednášku s názvem Culture, power, identity (pro lepší přehlednost CPI). Mytologie je v podstatě jen čtení Kodžiki v angličtině a výklady jednotlivých částí + něco málo z folklóru, ale je to zajímavé a můžu psát seminárku o jókai. CPI přednáší Japonka, která strávila několik let studiem sociologie v Americe. Má ráda Snoopyho do té míry, že že ho dává na všechny handouty. Po první přednášce jsem si myslela, že bude vykládat o japonských subkulturách. Od druhé vždycky nadhodí téma a zeptá se, co si o tom myslíme. Bez výkladu. Sice jsem se nedozvěděla nic moc nového, ale alespoň mě to nutí vyjadřovat názory v angličtině. A jinak je to v podstatě kredit zadarmo.




Zatím jsem se k výletům moc nedostala, na druhou stranu na to mám celý zbytek roku. O víkendu jsem si chtěla udělat výlet na Haradžuku, ale pak jsem onemocněla, takže i ten musím odložit. Tenhle měsíc jsem volný čas věnovala z větší části seznamováním se s Japonci, spolužáky, nakupováním nezbytných věcí a seznámením se s hostitelskou rodinou (která je výborná a nemá žádné malé děti, jenom dva roztomilé psy). Maminku zajímá umění a zrovna dokončila šicí kurz, tatínek je instruktor lyžování a má moc rád dějiny Evropy. Pár metrů od školy se nachází velký park, kde jsem strávila asi tři hodiny procházením se. Kousek od něj je pak malá říčka a les, kam se sice nedá chodit, ale pořád je to les. Pavouci jsou na každém kroku, ale vypadají tak zvláštně, že se jich skoro nebojím. Hmyzu je tu vůbec strašná spousta - mušky, komáři, ti brouci, co smrdí, a dokonce jsem zahlédla dvě kudlanky.



Už jsem se celkem srovnala s faktem, že je tu jídlo dost drahé - první dny jsem se v obchodě cítila dost zoufale, a to i přesto, že jsem věděla, že v Japonsku je draho. Když jsem ale viděla, že dvě rajčata stojí 300 jenů (opět děleno pěti - 60 korun), málem mě to položilo. A vzhledem k tomu, jak chutnají, se asi následující rok obejdu bez rajčat...
Na druhou stranu ve školní jídelně vaří výborně a člověk se zvládne najíst i za těch 300 jenů. Nedaleké konbini má zase občas některé věci překvapivě levné (takže se můžu třeba dovolit každý den jedno kaki, aniž bych měla pocit, že nebudu mít na nájem.) Večeře si snažím vařit sama, ale zatím se to omezuje na tófu na pět různých způsobů. Vzhledem k velikosti mojí kuchyňky se mi do ničeho složitějšího nechce... (zato se mi chce ve společné kuchyňce péct sušenky :3).




A mimochodem, stále tu máme přes den okolo 20 stupňů. Japonský podzim přichází pomalu a příjemně.