úterý 6. října 2015

Sušenky s mumínky a další japonské radosti


Už je to týden a pár dní, co jsem přijela na Gaigodai. Stále se mi po pokoji válí nějaké papíry, čeká mě spoustu úvodních hodin, nakupování učebnic, shánění brigády, ale alespoň už jsem se aklimatizovala. 
Výběr z roztomilých věcí

Hned při příjezdu nás zavalili prvními papíry k vyplnění - pojištění, bankovní účet, žádost o kolej, o pobyt v Japonsku, o studium na Gaigodai...
Kdyby mi s tím nepomáhali ochotní tutoři, tak to už asi zabalím.
Těším se, až se jednou kouknu na svoje věci s pocitem, že už nemusím odevzdávat žádné formuláře a fotky a rozdávat podpisy.
To je ta otravná část. Jinak jsem nadšená~

Něco-jako-pocky z Thajska


Všichni jsou tak přátelští a milí, že se mi tomu až nechce věřit. Thajka z vedlejšího pokoje mě obdarovala pálivými tyčinkami. (A já jí dala lentilky.) Kohokoliv se zeptáte, poradí vám. Pokud ten dotyčný neví, vydá se to s vámi zjišťovat.

Vlaky jsou samozřejmě drahé, ale do Fučú, jednoho z menších center, jezdí roztomilý Chu bus za 100 jenů (dvacet korun.) To potěší.

Gaigodai sice je v Tokiu, ale poměrně daleko od Šindžuku, Akihabary a dalších míst, které byste jako turisté navštívili. Zato je kousek od Ghibli muzea. Také je tu klidněji, okolo kampusu jsou jen domky, pár konbini a park. Prakticky se tu nedá ztratit (a že já se umím ztratit všude). 

Malinká svatyně poblíž kampusu

stará babička u chrámu
Kromě plnění nezbytných formalit jsme týden strávily sháněním nádobí, věcí na praní a věcí zapomenutých v Česku. Téměř všechno se mi povedlo nakoupit na studentském bazaru, v bazarovém obchodě a stojenovém obchodě. 


Koleje zvenku. Teď je tu příjemně, ale v zimě bude přebíhání sprcha-pokoj nic moc

Trochu jsem se bála pokoje na koleji, ale je úžasný. Má vlastní kuchyňku, záchod, ledničku i balkón. A hlavně jenom jednu postel. Když jsem přijela, byla na každém patře mikrovlnka a varná konvice. Varné konvice zmizely do 24 hodin. Mikrovlnky se zatím drží.


Můj pokoj


Japonštinu mám 11 lekcí týdně. Dostala jsem se do skupiny, kde znám prakticky všechnu gramatiku, co se bude učit, ale mám mezery ve slovíčkách a složitější japonština ze mě leze jak z chlupaté deky. Očividně je to ale problém většiny studentů.

V pátek večer pořádal jeden ze studentských spolků uvítací party. Přišlo třikrát víc lidí, než očekávali, což poměrně zkomplikovalo pohyb v místnosti. A taky mluvení. A dýchání. 

Z rozhovoru se studentkami turečtiny:
"Proč jste si vybraly zrovna turečtinu?"
"Protože máme rády kebab."


Jumemi, Katka, Olesya a já